Pečení chleba ve 4. třídě

Téměř dva roky uplynuly od prvního hrábnutí do hlíny, vytrhání plevelu, zorání a uvláčení políčka a zasetí pšenice. Celý minulý školní rok jsme se jezdili dívat, jak nám obilí roste, báli se, aby nepršelo málo nebo moc, aby nám ho nesežraly srnky nebo nepošlapali divočáci. Je to téměř rok, co jsme nabrousili kosy a naučili se písně pro mlatce. Mnozí z nás drželi kosu v ruce poprvé v životě a všichni měli první zkušenost s cepem. Zjistili jsme, kolik práce dá z klasu dostat zrno. Byli jsme překvapeni, jak málo toho zrna je a vůbec nám nešlo na mysl, jak je možné, že obchody jsou stále plné chleba a pečiva.  

Tento školní rok byl ve znamení mletí. Každé ráno po příchodu do školy jsme třídili, mleli, přesypávali. A na konci jara jsme měli konečně hotovo a vyrazili do Lozic k Lechnýřovům péct chleba. Jaké přísady chleba obsahuje, je asi jasné. Mouku, vodu, droždí, sůl. Všechno se musí správně promíchat, promnout, propracovat, poválet, na sluníčku nechat kynout. Vykynuté těsto maličko a opatrně vytvarovat, aby se vešlo do ošatky. Mezitím roztopit chlebovou pec a čekat. V této technologické přestávce jsme krmili kozy trávou a sebe svačinou a začínalo nám být nad slunce jasné, že vypěstovat obilí a upéct  z něj chleba dá velkou práci a zabere hodně času.

Dávání chleba do pece je alchymie. Pec musí být rozpálená přesně akorát, kdyby bylo málo, nepeklo by se to, kdyby byla moc, spálilo by se to. Prostě věda. Čekali jsme netrpělivě a očima hltali naše bochníčky. Z pece jsme vyndávali horký voňavý poklad. Opatrně ho balili do utěrek a odnášeli do našich domovů. Nikdo z nás lepší chleba nikdy nejedl. A většina z nás už asi nikdy nezažije na vlastní kůži, jak těžké je dojít od zrna ke chlebu.