Obilí, zrní a to hlavní ...

Když se na první políčko šachovnice položí jedno zrnko rýže, na další dvě a pak čtyři a na každé další dvojnásobek toho předchozího, výsledná hromada je větší, než světová produkce rýže za tisíc let.
S pšenicí je to ale trochu komplikovanější. Když se na první políčko zaselo půl pytle zrníček, sklidilo se přibližně na tři, možná čtyři rohlíky, podle (doufáme, že) žertovného odhadu hospodáře. Ale nepředbíhejme, pěkně popořádku.

Mělo to všechno spoustu vedlejších účinků, které jistě stály za to. V minulém díle jste viděli, že se děti naučily, jak se pleje úhor. Rodiče se naučily, kolik síly mají jejich děti, když táhnou stejným směrem. Bylo jí k neuvěření. Děti se naučily, že když se zpívá při práci, tak to není větší dřina, než potichu. Ba naopak. Paní učitelka se naučila, že pluh je sice pro chlapy, ale zvládne ho i šikovná žena. Děti se naučily básničku, ve které zasetým zrnkům neradí, co mají v Zemi dělat. Vědí to dobře sama.

Potom se zdánlivě nic nedělo - tak nějak to obilí vzešlo a vyrostlo samo od sebe. Snad právě proto, že vědělo, co má dělat.

Neuplynul ani rok (na stromech v ohradě u oveček už zase byla jablka, sice menší než při setí ozimu, ale byla), divočáci přežraní sousedovou kukuřicí se naučili, kam chodit mlsat přenici a malí sekáči (někde se říká ženci, ale kdo z devítiletých kluků by chtěl být žencem?) se dali za podpory svých rodičů do sklizně. Šlo to pěkně, někde bylo obilí řídké, zato plevele zhusta, jinde docela klásků dost. Děti se naučily, že ten subtropický pavouk s pruhovaným žlutočerným zadečkem, co tu zdomácněl, když se oteplilo podnebí, není nebezpečný tak, jak vypadá, ale přesto si na něj mají dávat pozor. Po sklizni a svezení fůry snopů do stodoly se ještě paní učitelka s dětmi vydala posbírat zatoulané klásky. Byla jich velikánská kytice.
Všichni už se těšíme na příští setkání s obilím, cepy a další krásnou písničkou.

Jiří Švarc, rodič, 4.třída