Naše třída sedláky a řemeslníky
„Pole činí úrodná rolníkův pot.“ Už od počátku našich polních prací jsme se rozhodli pro úrodná pole a práce jsme se nebáli. Políčko v Klešicích i obě milé paní majitelky si děti od první chvíle zamilovaly. Těžká mokrá hlína přináší oráčům mnoho těžké práce navíc, zato svědčí vztahům mezi dětmi i pomáhajícími rodiči… Vláčení se však daří krásně, dokonce dochází k závodům vlečných posádek, některé mají v zápřahu i koně. Chlapci nad rámec úkolu rýčem okopávají celé pole a odstraňují plevel od kořenů.
Konečně je zaseto a zoráno, pole osvěžil i preparát roháček, všichni přejeme šťastnou cestu našim zrnkům. Poté již kráčíme po poli s plachetkami plnými zlata a krajem zní průpověď rozsévače:
„Odměřuj krok!
I rozmach měř!
Zem získá život, omládne věř!
Tam padlo zrno, spí má klid, ve spánku sílí, nech ho snít.
A když pak procitne, dere se ven, vede ho moudrost, jde za světlem.
Žádné se světu neztratí a padne Bože, kam chceš ty.“
Po práci jsme se posilnili polévkou z dýní, které jsme vypěstovali na školní zahradě a uvařili v kotlících nad ohněm.
Ve třídě poznáváme více ze života sedláka, učíme se o jednotlivých druzích obilí a vyrábíme si sýpky na sedm základních druhů obilovin.
Zajímá nás také zpracování mléka. S paní lektorkou z muzea ve Vysokém Mýtě naléváme smetanu do máselnic a ručně šleháme až do zhoustnutí. Potom hmotu vyklápíme do krásných vyřezávaných forem. Každý si odnáší kousek bělavého pokladu.
Políčku se daří, pšenice roste jako o závod a my tak můžeme na jaře spokojeně zasít slunečnici a v přesných rozestupech zasázet brambory.
Koncem května jedeme na řemeslnou výpravu do Toulovcových Maštalí. Teoreticky i prakticky poznáváme práci kameníka, řezbáře, šindeláře aj., také však pana hostinského. Na jeho zahradě v centru Maštalí poté sázíme osm lip. Vyhloubit jámu, umístit do ní kameny, smísit lesní hrabanku s hlínou kvůli správnému životu mikroorganismů, vše spojit v jámě s vodou a zasadit útlý kmíne mladičkého stromu. Potom každý obalíme pletivem, aby ho neponičila zvěř a tajemný obřad sázení stromu je dokonán. Není – každá skupinka zahradníků ještě přivazuje na kmen cedulku s přáním mladému stromku. Po práci roztíráme zrní mezi kameny jako naši prapředci. Z drcených zrn si na ohni pečeme ty nejlepší placky.
S přibývajícím létem pozorujeme okolní pole a voláme si s paní majitelkou políčka, jaká je vlhkost zrn a zda mohou nastat žně. Déšť nás donutí počkat na nový termín. Ku práci v méně vyhovujícím termínu se tak v parné sobotě sjíždí čtyři dospělí a pět dětských ženců. Každý si zkusí kosení obilí, svazujeme je do snopů a před blížící se bouřkou zavěšujeme do místního starého mlýna. Jsme přehřátí, upracování a popíchaní od bodláků, ale ta radost, že jsme to zvládli a vše je pod střechou!
Na podzim nás na poli vítají slunečnice vysoké jako stromy, poznáváme, že si jich už před svým odletem všimli ptáci. Brambory objevujeme v hlíně jako malé poklady. Především však pilně mlátíme obilí cepy. Mlatci mají říkanky, aby udrželi správný rytmus a neublížili si. Slyšíme třeba:
„Snop na patře, shoď ho bratře, shoď ho dolů na stodolu.“
Ptáte se, co s vymláceným obilím? Smetáme je do pytlů a ve škole je po částech sypeme do ručně ovládaného fukaru. Děti chtějí točit, sypat, přebírat, tu a tam někdo proběhne pod sprchou plev, která z fukaru tryská jako mohutný proud vody. Jedno síto, druhé, nejjemnější třetí, první foukání a znovu, ať je čistší…
V zimě nebudeme zahálet. Čeká nás ruční mletí a na závěr to hlavní – pečení chleba ve školní peci z mouky, která byla jen malou hromádkou zrnek. Jak už je to dávno! My jsme mezitím vyrostli, také trochu uzráli a ve svých duších i údech si neseme poznání toho, že dokážeme společnou prací projít celou cestu zrnka až k voňavému chlebu.
Zuzana Bařinková, třídní učitelka 4. třídy
