Cesta sýra

Naše cesta na „Cestu sýra“ se vinula pod koly autobusu z Pardubic do Lozic, na statek rodiny Lechnýřovi. A protože Lozice jsou v kraji, kde se odjakživa chodilo pěšky, šli jsme pěšky od autobusu i my. Tři a půl kilometru mezi poli, po loukách a kolem rybníka a řeky. 

Sama cesta nás připravila na putování od krmení kůzlátek po hotový sýr na talíři.

Cesta sýra totiž začíná právě u kůzlátek. Když se kůzlátko narodí, jeho maminka ho krmí svým mateřským, kozím mlékem. Kůzlátka, která jsme viděli my, byla už větší a mléko nepila, zato jim chutnaly natrhané pampeliškové listy. Věděli jste, že koza dává přednost hořké chuti, která je pro pampelišky typická?

Kozí maminky nám potvrdily rčení o mlsných kozách. Z rohlíků, které jsme jim prostrkávali ohradou, si vybíraly celozrnné a tmavé pečivo. Nad bílým ohrnovaly pysky a k chuti přišly jen jejich spolubydlícímu prasátku Pašíkovi.

Na trenažéru dojení, gumové rukavici, jsme vyzkoušeli jak na to a pak už poprosili kozičky o trpělivost s našimi necvičenými prstíky. Do červeného hrnku s bílými puntíky se nám podařilo podojit dvě kozy. Všechny děti dojení zvládly a při závěrečné rekapituaci ho uváděly jako největší zážitek celého dne. Ty, co nedojily, hrály vesnické hry typu: Přeskoč kupu sena nebo Pohlaď kočce břicho s koťátky.

Nadojené mléko jsme přenesli do sýrárny, kde jsem ho zahřáli na 90 stupňů a vlili do něj ocet, který coby syřidlo způsobil sražení mléčné bílkoviny. Tím se nám oddělila syrovátka od sýra. Do cedníku vyloženého potravinářkou textilií jsme nalili obsah hrnce a při čekání, až syrovátka vykape, jsme si povídali o mléce, sýrech, jejich výrobě a zpracování. Sýr, který jsme vyráběli my, se jmenoval riccota. Byl čestvý, lahodný, nezbyl ani kousek a nejlepší na tom všem bylo, že jsme si ho vyrobili sami.

K Lechnýřovům na statek se chystáme znovu. Péct chleba a stloukat máslo. Potraviny, které si dokážeme vyrobit a vidíme celý proces zpracování, nám totiž chutnají víc.

Eva Kubelková, paní asistentka 3. třídy